Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pár slov o mládeži, o sportu, ale hlavně o fotbale (nejen na ČAFC)

27. 5. 2014

Vážení rodiče,

Dovolte mi, abych Vás seznámil s informacemi, které by Vás měly uvést do problematiky fotbalu jako takového a zejména do fotbalu mládežnického.

Fotbal patří mezi nejpopulárnější sporty nejen v Česku, ale i na celém světě. Hrají ho miliony lidí, a pokud čtete tyto řádky, předpokládám, že buď vy, nebo vaše dítě projevilo také zájem o tento sport.

Náš fotbalový klub slaví letos již 115 let od vzniku, tedy můžeme říct, že patříme neodmyslitelně k fotbalu u nás. V počátcích jsme patřili k nejlepším tuzemským klubům, postupem času jsme se stali klasickým regionálním klubem, který v Praze má svoje místo. Naše „A“ mužstvo mužů hraje nejvyšší krajskou soutěž – přebor a naše mládež patří mezi nejlepší v Praze.

Přibližně před 10 lety jsme se začali u nás na ČAFC více zaměřovat na mládež, která nyní patří neodmyslitelně k TOP klubům v Praze, co se týče péče o děti ve věku od 6 do 15 let. Naše mládežnické týmy hrají ve většině kategorií nejvyšší pražské soutěže, což je zásluha nejen našich kvalitních kvalifikovaných trenérů. Na základě naší dlouhodobé práce s mládeží jsme získali v roce 2012 statut „Krajského střediska mládeže“.

Naše „školička“ se pravidelně každý rok účastní soutěže MINI CUP, která postupem času prošla drobnými úpravami, aby reagovala na změny v mládežnickém (a zejména přípravkovém) pojetí fotbalu. Tato soutěž pro nejmenší fotbalisty je jakousi přípravou, seznámením se se světem fotbalu. Hraje se formou miniturnajů, což v tomto ranném věku je pro malé fotbalisty ideální.

Naše přípravky se účastní soutěží organizovaných PFS. Náš klub byl u vzniku soutěže, které jsem dal pracovní název „ELITE“ (a tento název se ujal a používá se dodnes). Pro mnohé tento název může vyvolávat dojem, že se jedná o jakousi „elitu“ mezi přípravkami. Do jisté míry tomu tak je, ale principielně to je trochu jinak a rád bych to tedy vysvětlil, protože ne každý ví, jak to bylo.

ELITE – na začátku byla snaha oddílů, kvalitně pracujících s mládeží o to, aby spolu hrály týmy, které mají dostatečný počet hráčů ve všech přípravkových ročnících. Sešli se tedy zástupci klubů Admiry, Aritmy, Bohemians 1905, Braníka, ČAFC, Dukly, Hájů, Meteoru, Motorletu, Podolí, Slavie, Sparty, Tempa, Viktorky Žižkov a společně s PFS založili soutěž, kde se hraje na dvou hřištích zároveň. Nebylo to tedy vůbec o kvalitě výkonnostní, ale jedinou a zásadní podmínkou bylo, mít ve všech 4 kategoriích přípravek mužstvo, které bude schopné hrát zápasy na 2 hřištích současně. Po dvou letech fungování ze soutěže vystoupila mužstva Artimy a Podolí, které pravděpodobně (teď spekuluji) nebyly schopny dlouhodobě poskládat ve všech ročníkách 2 mužstva. Nyní tedy hraje tuto soutěž 12 mužstev. Vzhledem k tomu, že výsledky nejsou to podstatné u přípravek (navíc u mladší přípravky je zakázáno výsledky zveřejňovat), lze jen těžko odhadnout, jak si stojí naše mužstva v porovnání s ostatními. Dovolím si však říci, že mám tak trochu přehled o tom, jaká je úroveň jednotlivých mužstev a týmů. Na vrcholku jsou bezkonkurenčně nejlepší týmy Sparty a Slavie, kteří si již v přípravkovém věku stahují ty nejlepší hráče z Prahy a okolí. Krůček za nimi je Dukla, pak Bohemka. Dalším v pořadí je Motorlet, který má pod patronem témě celé jihozápadní město. Potom následuje Admira a Tempo. A zbývají ti ostatní (Braník, ČAFC, Viktorka, Meteor, Háje), kteří se vzájemně dokáží porážet a často i potrápit již zmiňované týmy.

Ostatní mužstva přípravek jsou rozdělena do skupin a hrají mezi sebou. Někde se hraje i na dvě hřiště, ale nezaznamenal jsem, že by některý z klubů měl ve všech ročnících tým hrající zápasy na dvě hřiště (ale samozřejmě se mohu mýlit).

Abych se ještě vrátil na začátek, kde se hraje formou miniturnajů, tak od soutěží přípravek se hraje klasickým způsobem, který je aplikován ve všech ostatních kategoriích, tedy od začátku září se hraje 11 víkendů (většinou) po sobě vždy jeden zápas. A to stejné se opakuje na jaře přibližně od začátku dubna. Takhle se hraje od nepaměti, co je fotbal fotbalem (tedy alespoň co vím a nejen ve fotbale se takhle hraje, hraje se tak ve většině kolektivních sportů).

Nyní se začíná uvažovat o tom, že bychom měli systém přizpůsobit době (nikoli tedy aby se rodiče přizpůsobili zažitému fungujícímu systému). Na stupňující se nářky rodičů, že nemají volné víkendy pro svoje ratolesti, začínají slyšet někteří funkcionáři a začíná se uvažovat o změnách. Někde již zareagovali tím, že zápasy hrají v pátek odpoledne (to jde zejména tam, kde nemají tolik mužstev a mají volné hřiště). Ale začíná se uvažovat o změně u mladších přípravek, kde by se mělo hrát formou miniturnajů 1x za 14 dní. Pokud to nastane, pravděpodobně většina trenérů zareaguje tak, že na volné víkendy si sjedná přátelská utkání nebo turnaje a stejně se tedy bude hrát bez přestávky. Názor nechť si udělá každý sám.

A nyní k principu sportu jako takového. Sport jako takový je výborný prostředek, jak umožnit našemu tělu pohyb. A není to jen o pohybu. Sport a zejména ten kolektivní, je výborným nástrojem pro výchovu. Již od útlého věku se děti učí být součástí kolektivu. Nést odpovědnost vůči ostatním. Učí se pravidelnosti. Většina trenérů mládeže je tedy zároveň i vychovatelem. Snažíme se z dětí vychovávat slušné lidi, kteří se budou moci lépe uplatnit ve společnosti. Poslední dobou se však setkáváme s překážkami, se kterými si mnohdy nevíme rady. A tou největší překážkou jsou překvapivě rodiče. Jistě jste v médiích a nejen tam zaznamenali akce, které brojí proti neslušnému a vulgárnímu pokřikování rodičů na děti a nejen na ně. To, co je však podle mne ještě větší problém, je, že rodič bere sport jako „odkladiště“ pro svoje dítě, jen aby „něco“ dělalo. Sport, ať už na jakékoli úrovni, všichni co ho provozují, ho chtějí dělat pořádně a tak jak nejlépe dovedou. A to platí zejména u malých dětí. A naším cílem by mělo být je naučit, že to co dělají, by měli vždy dělat svědomitě, poctivě, pečlivě a hlavně naplno. To je ta největší škola života. Pokud se tohle děti nenaučí, těžko v dospělosti uspějí. Nechci se dožít toho, aby v naší společnosti převládali lidé, kterým bude všechno jedno a lidé, kteří hledí jen na sebe.

U nás na ČAFC se nám podařilo během posledních několika let vybudovat poměrně silnou mládežnickou základnu. Poděkování patří těm obětavým trenérům, asistentům a vedoucím, kteří tomu obětují téměř veškerý svůj volný čas. A věřte mi, že nejhorší pro nás trenéry je, když přijde rodič s tím, že chce dát svoje dítě do jiného klubu. A to ne proto, že bychom jim to nepřáli, ale proto, že ty děti bereme z části jako svoje vlastní…

Většina kluků a holek jistě ráda vzpomíná a bude vzpomínat na chvíle, které prožili s kamarády při trénincích, zápasech, turnajích. Za tu dobu co dělám mládež na ČAFC jsem se nesetkal s nějakými výraznými disciplinárními prohřešky a tak věřím, že v tomto budeme pokračovat i nadále. Vždy jsem se snažil najít tu nejlepší cestu jak pro dítě, tak i pro klub. To jsou dvě spojité nádoby, které musí fungovat a bez nichž by to nešlo.

Všichni, co se kolem toho fotbalu pohybujeme, ho děláme z lásky ke sportu, k těm dětem, protože nám záleží na tom, co z nich bude. A často jedinou odměnou pro naše trenéry, samozřejmě kromě úsměvu dětí a jejich rodičů, jsou pak už jen ty výsledky. Ať se nám to líbí nebo ne, výsledek je hodnocení odvedené práce. Naštěstí u nás není výsledek jediným kritériem pro hodnocení odvedené práce a věřím, že to tak zůstane i nadále.

Závěrem této „glosy“ bych rád vyzval rodiče, aby nechali trenéry pracovat. Aby se nemíchali do jejich práce, neradili jim, co mají dělat, neradili dětem, co mají dělat. Aby děti maximálně podporovali v tom, co se rozhodli dělat. Aby využívali toho, že naši trenéři jsou ochotni věnovat čas jejich dětem, aby chodili na tréninky, na zápasy, na turnaje. Protože jedině tak se mohou zlepšovat. A když se budou zlepšovat, bude větší šance, že budou i vyhrávat a budou mít větší radost z toho, co dělají. Cílevědomost, je další vlastnost, kterou se učíme ve fotbale pěstovat.

Prosím vás tedy, neberte jim jejich hru.

A pokud jste dočetli až sem a stále si myslíte, že chceme vychovávat jen samé Tomáše Rosické a Pavly Nedvědy, je mi to moc líto, ale nic jste nepochopili…

 

David Kopec

sekretář mládeže ČAFC, trenér, rodič

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Reakce

(Zdeněk Stibral, 29. 5. 2014 6:36)

Děkuji panu Kopcovi za obsáhlý a přínosný článek, který mi také leccos vysvětlil. Úvodem bych rád řekl, že na Čafku chodíme s dětmi již déle ( 4 sezóny ) a rádi. Proto bych rád p. Kopcovi i ostatním trenérům a lidem kolem toho fungujícím poděkoval.
Souhlasím plně s názorem, že je dobré věci dělat pořádně. Myslím, že lze souhlasit i s dalšími argumenty, zejména za situace, pokud vnímáme fotbalovou činnost potomka a klubu jako ústřední cíl. Pokud tomu tak nebude, jeví se mi argumentace místy poněkud jednostranná, nazíraná jen z hlediska potřeb klubu. Jedině tak lze vysvětlit pro mne neradostný závěr, že největší potíž je s rodiči.
Rád bych se zastal některých rodičů působících klubu potíže a přinesl můj náhled ( plně respektuji, že jiní rodiče mohou mít názor jiný ).
Sport ( včetně fotbalu ) stejně jako řadu dalších zájmových činností dítěte považuji za vhodný a žádoucí . Je to ovšem do jisté míry nadstavba. Pokud nebude rodič mít práci, bude sice mít možná dost volného času, ale nikoli peněz na zájmovou činnost ( ani příspěvky a další výdaje na fotbale nejsou úplně malé ). Jinak bude rodič nucen především fungovat tak, aby si práci či výdělky udržel a umožnil potomkovi zájmovou činnost, což ho může časově limitovat. Zajišťovat u menších dětí jejich hojnou účast na trénincích ( měly by být již i ročníku 2007 3x týdně), soutěžních zápasech, turnajích ( pro ČAFC 2007 jich má být příští rok cca 30 ) ovšem klade rovněž značné nároky na čas. Je-li sportujících dětí v rodině více, může se to ještě kumulovat. Tolik na téma času a peněz.
Další věcí jsou cíle rozvoje dětí. Fotbal a návyky s ním spojené jsou jistě přínosné. Některé děti ovšem mají také jiné zájmy ( dlouhodobější či krátkodobější ),ať již půjde o jiné sporty, skaut, hudební školu či kroužky a akce v rámci školy. K tomu přistupuje i rodinný život, odehrávající se nezřídka o víken-dech ( např. občasná návštěva prarodičů na venkově ). Jsem přitom přesvědčen o tom, že i tyto činnosti, rovněž požírající čas, mohou být dětem prospěšné a obohatit je, včetně trochy volného času nenaplněného vůbec žádnou organizovanou činností. Příliš jednostranná sportovní specializace v raném věku nemusí být přínosná a může nakonec od daného sportu či sportu vůbec spíše odradit, zejména v dnešní době, kdy je plno pohodlnějších a méně náročných způsobů zábavy.
Tým ČAFC 2004, kde jsme začínali se starším synem měl ( a zatím ještě má ) v pokřiku že Čafka hraje pro radost. Byl bych rád, kdyby tomu tak mohlo být i nadále, což vyžaduje jak pochopení rodičů pro potřeby klubu, tak pochopení klubu pro rodiče a děti. Z tohoto pohledu mne mrzí, že se p. Kopec nepokusil podívat na situaci též očima některých dosti vytížených rodičů. Myslím, že dobrý klub pro práci s mládeží by mohl být schopen zajistit jak poměrně intenzivní rozvoj těch dětí, jejichž rodiče věnují fotbalu hodně času, tak přiměřený rozvoj těch dětí, jejichž rodiče tolik času věnovat zatím nemohou. Byl bych rád, kdyby i pro takové děti na Čafce bylo místo. Nikde není psáno, že onen nový Nedvěd či Rosický nevzejde právě z nich ( žert ).
Zdeněk Stibral, poněkud vytížený rodič

Reakce

(Jitka Zelenkova, 28. 5. 2014 15:12)

Dobry den vsem,
ano, pan trener Kopec ma dozajiste pravdu, ale ne absolutni. V nasi rodine se sportovalo a stale sportuje od nepameti a verte nebo ne, vetsina muzskeho osazenstva v nasi rodine vcetne tchana uzce spolupracovala a stale spolupracuje prave s fotbalovym klubem CAFC. Fotbal jako kolektivni sport je sice fajn, ale dite v 6 letech, pokud to skutecne neni druhy Rosicky, ci Nedved, coz v nasem pripade neni, bereme stale jen jako jednu z moznosti ukazat nasim detem siroke spektrum sportovnich aktivit a je pak jen a jen na nich, pro ktery sport se sami nakonec rozhodnou a ve kterem je i nadale budeme max. podporovat. Nevim, jak jsou na tom ostatni deti, ale nas 6ti lety syn jiz velmi solidne lyzuje, plave, miluje beh a vubec, ma rad sport jako takovy, nicmene pokud by mel i nadale delat vsechny sporty, co ho bavi, tyden by mu nestacil. V soucasne dobe je take velkym trendem deti max. pretezovat, coz je dle meho nazoru a mnoha odborniku take velky problem. Deti musi mit cas take odpocivat a umet se "nudit". Pro nasi rodinu je absolutni priorita skola a rodina jako takova, tzn. travit spolu max. spolecneho casu a pokud to neni mozne v tydnu, coz bohuzel neni, byt spolu alespon jednou za 14 dnu o vikendu nepovazuji za nerealne. Pokud to ma nekdo nastavene jinak, je to samozrejme jeho volba. Na zaver bych tedy jen chtela velmi podekovat nasemu hlavnimu trenerovi panu Prochazkovi, se kterym jsme si nektere veci pred zahajenim nove sozony osobne vyjasnili a mame na vec alespon hodne podobny nazor. Za celou dobu, co na CAFC dochazime, a je tomu jiz od 4 let veku naseho starsiho syna, coz jsou ze soucasneho stavu hracu rocniku 2007 pouze 2, jsme nikdy autoritu pana trenera pred nasim synem nepodryvali, ba naopak, vcas se z treninku omlouvali a na smluvene a nami potvrzene turnaje a zapasy se vzdy dostavili. Tudiz Vas, jako pany trenery, nechavame skutecne s diky pracovat a do Vaseho snazeni Vam nijak nezasahujeme a opet velmi dekujeme a ocenujeme cas, ktery nasim detem venujete!!! Jak rika muj muz, bez Vas by tady uz zadny neprofesionalni fotbalovy klub nebyl, ale svet se skutecne netoci jen kolem fotbalu a jsou tu, alespon pro nas, i dalsi dulezite cinnosti, kterymi se snazime nase deti vest k zodpovednosti, slusnosti a snad i dobre pripravit na jejich dalsi zivotni cestu.
Jitka Zelenkova

reakce

(Olina Rambousová, 28. 5. 2014 13:11)

Článek našeho pana trenéra je super. Ač se tomu nedá věřit i já jsem kdysy sportovala,ale bohužel mě moji rodiče nikdy moc nepodporovaly. Proto chci svému synovy dokázat že ho maximálně podpořím nejde přeci jen o medajle a o počet střelených gólů,ale hlavně jde o to aby naše děti byly šťastné. V dnešní době počítačů,telefonů a vší té techniky jsem ráda že můj syn si zvolil spíš fotbal. Naše zlatíčka za ten rok udělaly obrovské pokroky a hlavně je to baví a za to velké dík našim úžasným trenérům. Věnují našim dětem maximum a proto by jsme se měly snažit jim vždy vyjít maximálně vztříc. Olina Rambousová

Reakce

(Daniel Votava, 27. 5. 2014 17:59)

Po přečtení tohoto článku musím konstatovat, že pan trenér Kopec má naprostou pravdu. Sám jsem dělal vrcholový sport, sice ne fotbal ale to je jedno. Začínal jsem v šesti letech tak jako teď začínají naše děti. Naši mě prostě jen vodili na tréninky, podporovali mě, fandili mi ale jinak nechali trenéry dělat jejich práci a já si myslím, že tak by jsme se měli chovat i my k našim dětem a jejich trenérům. Daniel Votava